Jazyky bez barier

Právě jsem dopsala svoji otevřenou zpověď s názvem Dyslexie, smutek, mindráky a já. Popisuji zde svůj život z rubové strany, a aby to tak nebolelo, snažím se kořenit humorem. Povídání je určené lidem, se kterými se život nemazlí.

V této chvíli ale o sobě potřebuji napsat seriózní pojednání, protože jsem autorkou programu Jazyky bez bariér. Co bych řekla, kdybych mohla o sobě napsat jen jednu jedinou větu? Mým koníčkem je lámat si hlavu a stalo se mi to i profesí.

Povím vám, co mě velmi ovlivnilo v dětství, co mě fascinovalo v mládí a co mě teď ve zralém věku těší. Napíšu i své životní krédo a pro pořádek přidám nějaká fakta. Stále mám i řadu problémů, ale to zase napíšu další pokračování příběhů o svém životě z rubové strany.

Celé dětství a mládí

Celé dětství a mládí jsem prožila v Praze – Záběhlicích (ano, také znám písničku Kočka ze Záběhlic. Kočka už dávno nejsem, ale Záběhlice jsou stále mému srdci drahé). V Záběhlickém zámečku bývala Vědecko-vývojová základna Závodů elektrotepelných zařízení. Zde můj otec pracoval jako technolog a navíc v práci měl i služební byt.

Od narození jsem žila v atmosféře výzkumného ústavu. Dětem se nestává často, že si v obýváku hrají a hned za oknem se zastavují mistři svého oboru a se zápalem debatují o své práci. Já to všechno brala jako samozřejmost. Například už někdy kolem roku 1965 jsem ochutnala jídlo ohřívané v první mikrovlnné troubě, jejímž autorem byl u nás Ing. Andras se svým týmem.

V šedesátých letech jsme se ve škole učili, že jednou poručíme dešti i větru a že věda a technika vyřeší problémy lidstva. A jako děti totalitní školy jsme se chodili do závodů dívat na práci dělníků. Mě vždy naprosto fascinovaly různé výrobní postupy. Doslova mě učarovaly různé přeměny surovin na materiály a přeměny materiálů na výrobky. Ať už se jednalo o výrobu skla, porcelánu, koberců, hudebních nástrojů nebo čokolády. Bavilo mě dívat se, ptát se a také o všem přemýšlet.

Vždycky jsem chtěla dělat ve výzkumu

Vždycky jsem chtěla dělat ve výzkumu a nikdy mě ani ve snu nenapadlo, jak specifický obor se stane mojí doménou. Vývoj učebních pomůcek a metod pro děti s dyslexií. Všechno je zde tak málo hmatatelné a tak málo uchopitelné. Problémy dětí s dyslexií nám někdy připadají až paradoxní – těžko vysvětlitelné na běžné úrovni poznání.

Pro svoji práci mám speciální erudici. Jsem také dyslektik a tak mohu čerpat se svých bohatých zkušeností. Někdy už přímo na sobě mohu ověřovat, jestli funguje, co vymyslím. Původně jsem dyslexii brala jako těžký úděl a hendikep. Až si ke mně proklestila cestičku rada, že z nevýhody můžeme také udělat výhodu.

Tato rada přinesla do mého života velký obrat

Tato rada přinesla do mého života velký obrat. Začala jsem se zabývat vývojem učebních pomůcek pro děti s dyslexií na plný pracovní úvazek. Bohužel u nás nemáme výzkumný ústav, kde bych ráda zakotvila, takže jsem OSVČ – osoba samostatně výdělečně činná. Moje práce mě velmi těší a s ekonomikou se potýkám, jak se dá.

Dnes už víme, že poroučet dešti ani větru se nám nedaří a také víme, že ani věda a technika nás veskrze nespasí. Žijeme v bipolárním světě a to je náš úděl. Radost dává životu barvy a bolest dává životu hloubku. To je moje životní krédo.

A mám ještě další životní krédo: V čem jsme stejní, to nás spojuje a v čem jsme odlišní, to nám pomáhá růst a rozvíjet se. Tato filosofie mi pomáhá v soukromí i v práci. S manželem máme velmi rozdílné povahy a jsme spolu už 33 let. Jako dyslektik a příslušník menšiny populace s dyslexií už se mezi ostatním lidmi necítím tak často méněcenná – a ani nemám ambice to kompenzovat tím, že musím být úspěšná, ať to stojí, co to stojí. Mám své silné i slabé stránky jako každý jiný člověk.

Jsem ve zralém věku a těší mě dělat svou práci. Těší mě spolupracovat s aktivními rodiči a s aktivními učiteli a s aktivními lidmi. Těší mě, když ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.

A ještě pro pořádek

A ještě pro pořádek. V roce 1978 jsem ukončila Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ekonomika a řízení průmyslu. V praxi jsem byla 12 let a poslední pozice byla programátor-analytik. Vývojem učebních pomůcek a metod se jako OSVČ zabývám od roku 1991. Jsem autorkou dvou průmyslových vzorů. Jsem členkou DYS-centra Praha a Českého svazu vynálezců a zlepšovatelů.

Spolupracovala jsem a spolupracuji na různých projektech. Například s British Council, SPN-pedagogické nakladatelství, Oxford University Press, Národní ústav odborného vzdělávání, Národní institut pro další vzdělávání pedagogických pracovníků atd… Přečetla jsem spoustu odborné literatury z oblasti speciální pedagogiky i managementu. Navštívila jsem řadu kurzů z oblasti speciální pedagogiky, managementu a psychologie.

Je mi 56 let a někdy mám pocit, že jsem toho udělala pro děti s dyslexií zatím málo. Je potřeba udělat ještě mnohem více! Na jednu stranu je to frustrující. Na druhou stranu je to životodárné, protože stále mám pracovní sny, tvůrčí vize i konkrétní plány. Stále něco tvořím a dělám a zařizuji a vyřizuji… A hlavní téma? Jazyky bez bariér.